Naše tělo k sezení není stavěné

Rozhovor s trenérkou a manažerkou Fitnessie Mgr. Bárou Petrovickou

Bára je ve Fitnessii jednou z nejzkušenějších fyzioterapeutek. Společně jsme probraly její vzdělání, nevýhodné ergonomické podmínky na českých pracovištích i co jí dělá v práci radost.

Jak dlouho působíte ve Fitnessii a čím se zde zabýváte?

V květnu to budou tři roky, nejdřív jsem pracovala na částečný úvazek, na plný úvazek jsem tu poslední rok a půl. Zabývám se tak nějak vším, zejména rehabilitačním cvičením, ale trénuji i kondiční trénink, mám trenérský kurz. Kromě toho provádím masáže, lymfodrenáže, tejpování...

Jsem manažerkou Fitnessie a tak mám na starosti naši druhou pobočku Rosu. Spolu s Tomášem a Mirkou se podílím na různých speciálních akcích, pořádali jsme na příklad workshop párové masáže, kde se páry učily masírovat sebe navzájem. Snažíme se vymýšlet i další akce navíc, minulý rok jsme plánovali příměstský tábor pro děti.

Studovala jste fyzioterapii v Praze i v Olomouci, v čem byl rozdíl v přístupu u obou škol?

Každá škola byla ve svém přístupu jiná, protože v obou školách působí či působily odlišné dominantní osobnosti. Většinou to bývá tak, že se dle dané dominantní osobnosti řídí směr zaměření dané školy. To ale neznamená, že by se školy popíraly navzájem. Třeba v Praze na 3. lékařské fakultě, kde jsem studovala bakalářské studium, byli dominantními osobnostmi pan profesor Vladimír Janda a paní doktorka Alena Herbenová takže jsme zde hodně podrobně probírali svalový test a senzomotorickou stimulaci.

V Olomouci to není tak, že by s tímto přístupem nesouhlasili, jsou spíše jinak specializovaní. Pan doktor David Smékal, který byl jedním z hlavních pedagogů, se specializuje na diagnostiku a terapii funkčních poruch a na kinezioterapii. To znamená, že jsme více probírali cvičení, hodně jsme se učili i techniky zaměřené na trigger pointy a blokády. Věnují se hodně fyzikální terapii, které zde kdysi dominoval pan doktor Jiří Poděbradský a nás ji vyučoval jeden z jeho studentů pan magistr Josef Urban. Naopak na 3. lékařské bylo fyzikální terapie minimum. Ne, že by ji popírali, ale nebyl zde pedagog, který by se tím přímo zabýval.

Je vám nějaký z přístupů bližší?

Nemohu říct, že by mi byl nějaký z přístupů bližší a možná bych to ani nenazývala přístupy. Jedná se spíše o techniky, které ve výsledku všechny vedou k jednomu cíli a to pomoci člověku od jeho problému. Nicméně stejně jako jsme každý jiný a každé tělo je jiné, tak i každý reaguje na různé techniky jinak. Někdo potřebuje spíše pasivní uvolnění, někdo potřebuje spíše aktivní posílení. Ono to jde ve výsledku ruku v ruce a každý potřebuje oboje, ale každý se ke zlepšení může dostat jinou cestou. Na někoho jedna metoda zabírá, ale jiný člověk mi na ni třeba vůbec nezareaguje a v tuto chvíli musím volit jiný přístup. Proto nemohu říct, že mi je jeden z přístupů bližší či že něco využívám více než druhé. Obě školy dohromady mi daly komplexní pohled na pohybový aparát, z kterého teď individualně volím u každého člověka to, díky čemu se dostaneme k vytyčenému cíli.

Velkou část vašeho působení ve Fitnessii představuje individualní rehabilitační cvičení s klienty. Kdo v dnešní době rehabilitační cvičení potřebuje nejčastěji?

Jsou to hlavně “zádaři”. Lidé v dnešní době jsou nuceni sedět v kanceláři 8 a více hodin, přestože naše tělo na sezení není vůbec stavěné. Tady v Čechách je navíc velký problém, že je na to pracovní prostředí málokdy uzpůsobené – firmy nekladou důraz na prevenci. V zahraničí je situace lepší, firmy nabízí benefity v podobě cvičení nebo konzultací s fyzioterapeutem. U nás se řeší pouze následky, což je mnohem méně ergonomicky i ekonomicky výhodné. Bohužel české firmy ještě nedospěly k tomu, že je lepší se o své zaměstnance starat. Problémem je i to, že je většina populace ke svému tělu hluchá a odbývá ho prášky, které jen bolest potlačí, ale o informační obsah bolesti se dále nestarají.

Vzpomenete si na jednu chvíli, kdy jste si řekla, že vaše práce má opravdu smysl?

 Takových chvil bylo více, většinou to bývá zrovna ve chvíli, kdy za mnou přijde člověk s akutní nebo dlouho trvající bolestí a nám se podaří ji společně zmírnit a následně odstranit. Je to taková mravenčí práce, neprobíhá to tak, že bych na někoho sáhla a ten se zázračně uzdravil. Někdy to je tak, že někoho něco bolí, já mu trošku pomůžu a pak přijde podruhé a řekne, že to bylo skvělý a pracujeme na problému dokud úplně nevymizí. Není to však vždy tak růžové, stejně jako v jakékoliv jiné práci: jsou dny, kdy ne, že by mě to nebavilo, ale jsem třeba unavená. To bývá ve dnech, kdy potřebuje pomoci třeba dvanáct lidí denně a ještě se snažíte najít místo a čas pro dalšího, nebo pokud je problém složitější a není tak jednoduché ho vyřešit. Ale pak jsou naopak dny, kdy se mi něco podaří, nebo když mou práci někdo ocení. Motivuje mě, jak vypadá můj pracovní kalendář – vidím, že je plný, a vím, že po tom, co dělám, je poptávka.
 
Další informace o Báře si můžete přečíst na jejím profilu