Mám radost, když ten pokrok vidím na vlastní oči

Rozhovor s Mgr. Anežkou Gojdovou, trenérkou a výživovou poradkyní.

 

S Anežkou jsme si povídaly o jejím studiu, o zkušenostech z výuky na gymnáziu i o tom, co ji na práci trenérky naplňuje.

Jak dlouho působíte ve Fitnessii a co je zde hlavní náplní vaší práce?  

Pracuji jako kondiční trenérka, masérka a v současné době dělám i výživové poradenství, ve Fitnessii jsem už 2 roky. Jsem tady přes kondici, nejvíc se věnuji osobnímu tréninku. Mám pár svých klientů, kteří přijdou s požadavkem, že chtějí zpevnit svaly, zhubnout, nebo se chtějí obecně dostat do kondice. Cvičím s nimi funkční trénink zaměřený na posilování, ale třeba i kardio cvičení a podobně.

Kondiční trénink jste studovala na vysoké škole, co vnímáte jako hlavní přínos vašeho studia pro vaši současnou práci?

Studovala jsem bakalářský program regenerace a výživa ve sportu, který byl částečně zaměřený na fyzioterapii, takže mi první roky daly hodně hlavně v tom, že jsem se naučila hodně o lidském těle, měli jsme hodně anatomie a fyziologie. Navazující studium, ve kterém jsem studovala kondiční trénink, bylo hodně zaměřené na sportovce, což není hlavní náplní mé současné práce, protože pracuji zejména se začátečníky. Největší přínos vidím v tom, že jsme si všechny ty věci opravdu vyzkoušeli na sobě navzájem, měli jsme hodně praktických hodin. Celé studium bylo hodně zaměřeno na praxi, nebyla to čistá teorie.

Když teď cvičím funkční trénink, neobejdu se bez toho, abych přesně věděla, jak cviky provádět, a tuto znalost navíc musím nějakým způsobem umět předat klientům. Hodně mi pomáhá, že všechny ty pohyby mám ozkoušené buď ze studia, které bylo hodně zaměřené na práci s vlastní vahou, ale také z toho, že trénuji i já sama – abych se zlepšovala v zásobě cviků, ale i aby mě klienti nepředháněli. (směje se.)

Nějakou dobu jste trénovala i fotbalový klub, jaká to byla zkušenost?

K tomu jsem se dostala ve škole v rámci praxe, bylo nám přiděleno, kde budeme praxi provádět. Já jsem se dostala do dětského fotbalového klubu, kde jsem trénovala desetileté kluky. Byla to dobrá zkušenost hlavně v tom, že jsem si vyzkoušela práci s tréninkem formou hry. Tuto zkušenost teď využívám, protože kromě toho, že pracuji tady, učím tělocvik na gymnáziu. Jsem ráda, že jsem získala zkušenosti s různými skupinami – s dospělými sportovci, dospělými začátečníky i dětmi.

Vnímáte při práci na gymnáziu, že jsou dnešní děti v něčem specifické?

Dnešní děti jsou specifické spíš v negativním slova smyslu, nejsou vůbec tak pohybově nadané jako děti o generaci dříve, nebo ještě v těch předchozích. Jde to opravdu spíš k horšímu, nejsou schopné sportovat. Samozřejmě v každé třídě se najde pár sportovců, nebo dětí, které rodiče ke sportu nějakým způsobem vedou, ale přijde mi, že převažují spíš děti, které nic nedělají, nic je nebaví. Svědčí o tom i to, že v dnešní době už nemůžeme používat žádné tabulkové hodnocení, tohle všechno jsme museli jako učitelé tělocviku vypustit nebo upravit, protože dnešní děti by to už nezvládly.

V jakých momentech si jako trenérka řeknete: „To, co dělám, má smysl.“?

Je to především ve chvílích, kdy za mnou sám od sebe přijde klient, se kterým jsem trénovala. Na konci roku, nebo na konci tréninkového programu za mnou často klienti chodí a říkají: „Pomohlo mi to, kolegyně v práci mi říkají, jak mi to sluší a ptají se, co pro to dělám. Cítím se líp, záda mě nebolí při každým pohybu.“ Tím, jak s klienty pracuji třeba rok v kuse, tak ten pokrok vidím na vlastní oči a mám z něj hroznou radost. Vídím, že někdo, kdo by před půl rokem neudělal správně ani dřep, dělá cviky, které by předtím vůbec nebyly možné.

_____

O tom, jak Anežka nejraději tráví volný čas nebo co ji přivedlo k práci osobního trenéra, si můžete přečíst také na jejím profilu